Jan A. Novák: PSÍ ZÁHADA
Přidáno: 03.10.2009 / 13:49
Proč začal pes žít s člověkem? Zdánlivě jednoduchá otázka je už dlouho předmětem vědeckých dohadů. Odborníci nyní přišli s tvrzením, že za ochočením této šelmy nestála ani tak přítulnost psí povahy jako spíš hlad našich prapředků.
Téměř každé české dítě zná pohádku z Čapkovy Dášeňky, v níž se pes před tisíci lety skamarádil s člověkem, protože mu náš prapředek poskytoval potěšení v podobě drbání a stravy. Psi se vskutku stali neoddělitelnou součástí lidských dějin: vyplouvali s námořníky na dálné výpravy, pomáhali osidlovat Aljašku a objevovat póly, razili lidem cestu do vesmíru... Jenže kdy, kde, jak a proč se vlastně k našim prapředkům přidali, ještě stále není úplně jasné. Průlom v poznání historie toho, co z šelmy latinsky zvané Canis familiaris udělalo už v době kamenné lidem nejbližší zvíře, teď slibují nedávné objevy švédského biologa Petera Savolainena.
"Poprvé máme přesnější obraz toho, odkud psi pocházejí, kdy se k lidem přidali a jak velký počet vlků na počátku tohoto procesu byl," oznámil tento měsíc Savolainen, jenž pracuje ve stockholmském Královském technologickém institutu.
Vlčí rodokmen
Ještě poměrně nedávno se vedly spory i o to, jestli pes povstal z vlka, kojota nebo šakala. Ti všichni jsou jeho blízkými příbuznými a společně patří do jednoho rodu Canis, který se na naší planetě objevil před přibližně deseti miliony let v Severní Americe. Teprve v 90. letech minulého století se archeologům podařilo na Blízkém východě vykopat 10 až 11 tisíc let staré kostry psů, u nichž genetický rozbor - přesněji analýza mitochondriální DNA (viz rámeček) - jednoznačně prokázal, že jejich předky byli vlci.
Ve stejné části světa a ve stejné době se také zrodilo zemědělství, vznikla první stálá sídliště městského typu a první chrámy. Vypadalo to tedy, že domestikace vlka byla součástí tohoto procesu, jemuž se říká neolitická revoluce. Nešlo o nic menšího než o přechod člověka od lovu a toulavé existence k usedlému zemědělství.
Na to, proč začal pes žít s člověkem, existují čtyři hypotézy. Podle první si lidé brali osiřelá mláďata vlků pro radost a z nejnadějnějších párů vychovávali další generace. Druhá hypotéza naznačuje, že vše je obráceně: pes si ochočil člověka. Zastánci tohoto názoru věří, že někteří vlci se naučili žít v blízkosti lidských tlup, dojídat zbytky lidských hostin a získat si důvěru lidí. Podle třetího názoru byl pes původně využíván jako tažné zvíře - dlouho před koněm nebo oslem. A čtvrtá hypotéza říká, že pes byl jedním z prvních uměle chovaných jatečních zvířat. Peter Savolainen se domnívá, že zná na tuto otázku jednoznačnou odpověď.
Společně se svým týmem totiž na základě srovnání genetických analýz stovek psů po celém světě zjistil, že pes vznikl z vlka na jednom místě, ale z velkého množství vlčích jedinců. Z toho lze vyvodit, že patrně byli chováni jako užitková zvířata. 
"Na rozdíl od svých potomků první psi zřejmě končili v žaludcích svých pánů," tvrdí Peter Savolainen. Nebyla by to ostatně věc jen dávné historie. Podobně zacházel se svými tažnými psy i slavný norský polárník Roald Amundsen.
Studie z devadesátých let však nevedly pouze k poznatkům, že pes se vyvinul z vlka na Blízkém východě. Přinesly také záhady. Ukázaly totiž, že genetické rozdíly mezi oběma druhy jsou podstatně větší, než by souhlasilo s pouhými 10 tisíci lety odděleného vývoje - jejich biologická "vzdálenost" odpovídá nejméně 100 tisícům roků evoluce. Nejpravděpodobnější vysvětlení proto říká, že člověk šlechtil psa cíleně a velmi intenzivně, takže přírodě vydatně pomáhal. Přesto ale nelze vyloučit, že pes je o dost starší než oněch předpokládaných maximálně 12 tisíc let.
Věčné mládě
Rozdílů mezi dnešním psem a vlkem je mnoho, ale ten nejvýznamnější se jmenuje neotenie. Jde o jev, kdy i dospělý jedinec schopný rozmnožování vykazuje znaky mláděte. Lidé u psů oceňovali přítulnost, hravost a důvěřivost, takže pro další chov vybírali ty, kteří se tak projevovali nejvíc. Výsledkem je "věčné mládě" - a není přitom bez zajímavosti, že neotenie se projevuje i u lidského druhu. Jak mnoha anatomickými rysy (poměr velikosti hlavy k tělu či výšky čela ke zbytku obličeje, plochý obličej s malým nosem), tak celoživotní zvídavostí a schopností učení.
Poměrně pozdní původ psa a vznik tohoto druhu v oblasti Blízkého východu se nezdál být pravděpodobný také Peteru Savolainenovi a jeho kolegům. Domnívali se, že historie nejlepšího přítele člověka musí být přece jen o poznání starší a jeho kořeny leží dál na východ. Švédští vědci se proto spojili s biology z Kchunmingského zoologického institutu v Číně a získali celou řadu důkazů o tom, že "bod nula" psího druhu leží na časové přímce před 15 až 16 tisíci lety. Podle jejich názoru bylo místem zrodu psa povodí čínské řeky Jang-tze.
Savolainen to vyčetl ze vzorků DNA získaných od více než šesti stovek psů po celém světě a jejich porovnáním s genetickým materiálem čínských psů a několika desítek vlků. Ve východní Asii byla genetická variabilita psí mitochondriální DNA největší, naproti tomu v ostatních částech světa (včetně Evropy a Blízkého východu) poměrně nízká. To naznačovalo, že v této oblasti se druh vyskytoval nejdéle.
Peter Savolainen zveřejnil výsledky svého výzkumu v zářijovém vydání časopisu Molecular Biology and Evolution, mnozí jeho kolegové s ním ale nesouhlasí. Biologové Adam Boyko a Carlos Bustamante z Cornellské univerzity ve stejné době provedli podobný výzkum v několika státech Afriky. Získali vzorky genetického materiálu od přibližně tří stovek psů z venkovských oblastí Egypta, Namibie, Ugandy a prověřili je podobnými metodami jako Savolainenův tým DNA východoasijských psů. Zjistili při tom, že genetická diverzita je tu prakticky stejná.
"Nechceme tím dokázat, že pes pochází z Afriky," vysvětluje Carlos Bustamante. "Ani nemůže, protože o jeho původu z vlka panuje mezi biology shoda - a v Africe se vlk nevyskytoval. Zdá se ale, že Savolainenovy důkazy pro východoasijský původ psa nejsou dostatečné. Stále zůstává ve hře možnost, že pes vznikl na několika místech."
Savolainena kritizuje i španělský biolog Carles Vila ze Sevilly: "Vše nasvědčuje tomu, že pes je mnohem starší, nejméně 20 tisíc let. Přibližně tak staré jsou i nálezy psích fosilií z Evropy." Podle tohoto odborníka uslyšíme hypotéz o době a způsobu vzniku psa ještě mnoho.
Co je to mitochondriální DNA
Skoro každý ví, že dědičnost mají na svědomí spirálovité molekuly kyseliny deoxyribonukleové (DNA) uložené v jádře každé buňky. Jenže to není tak docela pravda. Svou DNA totiž mají i některé další části buňky - tzv. buněčné organely. Patří mezi ně především mitochondrie, které jsou zodpovědné za látkovou výměnu buňky. Jde o tzv. mitochiondriální DNA, která se na rozdíl od DNA v jádře dědí výhradně v mateřské linii. To lze využít právě pro studium původu různých živočišných druhů.
Snímky Shutterstock
Zdroj: HN.IHNED.cz